Vědec chtěl prokázat pravdivost své teorie a hledal dobrovolníka, kterého čekala smrt. Našel si tedy na smrt odsouzeného vězně. V elektrickém křesle měl najít smrt odsouzený muž za vraždu. Daný vědec mu navrhl, aby se účastnil vědeckého experimentu, který by spočíval v malém řezu v ruce v tepně, aby jeho krev pomalu kapala až do poslední kapky. Odsouzený vězeň souhlasil.
Vědec mu řekl, že zemře, ale bude to smrt bez utrpení a ani si nevšimne bolesti. Odsuzovaný muž souhlasil, protože představa, že umře v elektrickém křesla byla pro něj děsivější než navrhovaný experiment.
Nadešel den popravy, čas experimentu, ve kterém vězeň zemře.
Vězně položili na nosítka, svázali jeho tělo, aby se nemohl hýbat a odvezli do do sálu, kde měl zemřít. Vědec přistoupil se skalpelem k vězni se skalpelem v ruce a provedl mu na zápěstí malý řez.
Krev z jeho ruky začala stékat a kapat dolů, kapku po kapce.
...
Odsouzený muž uslyšel první kapku, která spadla, pak druhou třetí,... Vězeň počítal každou kapku, a věřil, že to byla jeho krev, které uniká z jeho těla a bere mu život.
V hlavě umírajícího vězně se muselo odehrávalo peklo.
Byl připoután na lehátko a čekal na pomalou smrt vykrvácením.
Jaké děsivé myšlenky mu asi probíhaly hlavou?
Litoval svých činů?
Proběhl mu celý život před očima?
Nastala druhá fáze experimentu.
Vězeň byl ponechán o samotě, kdy pouze poslouchal kapky krve, vytékající z jeho těla.
Sám čekal na smrt.
Co vězeň však nevěděl, bylo, že pod jeho ruku dal vědec malou hliníkovou nádobu, aby krev mohla stékat a kapat přímo do této nádoby. Nicméně řez byl velmi mělký, ale byl dostatečně bolestivý pro vězně, aby si myslel, že mu byly naříznuty žíly, by mohla jeho krev rychle odkapávat z těla.
Pod lehátko, ke kterému byl vězeň přivázán, byla umístěna láhev syrovátky s malým ventilem regulujícím průchod kapaliny ve formě kapek, které padaly do další nádoby. Kapky simulovaly zvuk vytékající krve z jeho proříznutého zápěstí.
Po nějaké době vědec, který odsouzeného muže pozoroval z druhé místnosti, náhle zavřel ventily vypouštějící syrovátku pod lehátkem. Vytékající kapky se tak zpomalily, aby si odsouzený vězeň myslel, že mu dochází krev a že nastává úplný konec.
Jeho kůže pobledla a vězeň ztratil barvu, jeho srdeční tep a dýchání se zrychlilo. Začal ztrácet vzduch v plicích.
Když zoufalství umírajícího vězně bylo na svém vrcholu agónie umírání a zoufalství, vědec úplně zavřel ventily.
Odsouzený muž utrpěl infarkt, vydechl naposled a zemřel.
"Měl jsem pravdu, pouhá myšlenka dokáže zabít", pronesl v poklidu vědec v druhé místnosti pozorující mrtvé tělo vězně za sklem.
Vědec tak dokázal jediné.
Lidská mysl přísně splní vše, co sama přijme.
Tento experiment nikdy v reálném světě ale neproběhl.
Pokud jste si ale tento příspěvek přečetli, dali jste mu život, experiment se tedy uskutečnil ve vaší vlastní mysli.
Vy jste si dokázali představit, když jste tyto články četli, že vězeň umřel. Pochybovali možná nad samotným experimentem, představovali si místnosti, ve kterých se vše odehrávalo, jak vypadal vědec nebo odsouzený, jak asi vypadala ta agónie, odtékající krev, atd.
Je zcela jedno, zda jde o pozitivní nebo negativní představu, působící na celou psychiku a i na organizmus těla, tu organickou část našeho bytí.
Mysl dokáže ovlivnit naše zdraví a tedy i chování. Pokud budeme ve stresu, přivodíme si vředy. Pokud budeme myslet na problémy, přivoláme si problémy.
Síla mysli je nekonečná, nemá hranic? Ne. Hranice si vytváříme my sami. To je hranicí naší mysli.
Síla mysli je nekonečná, nemá hranic? Ne. Hranice si vytváříme my sami. To je hranicí naší mysli.
I mysl dokáže vytvořit něco, co ve skutečnosti ani neexistuje: domněnky.
Domněnky mají tu moc nás samotné oklamat, vytvořit něco, co ve skutečnosti neexistuje.
Stojí za to věnovat pozornost tomu, čemu věříme? To je málo.
Tento experiment na vás samotných je tomu důkazem.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji Ti za Tvůj názor k tomuto článku v komentáři!