Žijeme v simulaci?

Když jsem poprvé slyšel o tom, že by naše realita mohla být vlastně pouze nějaká simulace, pomyslel jsem si, že je to bláznivý nápad. Čím více jsem o této šílené myšlence slyšel, tím víc jsem si byl jistý, že je to možné. Když jsem poslouchal osobnosti jako je Elon Musk nebo Neil deGrasse Tyson a další fyziky a vědce, usoudil jsem, že to je celkem vážná myšlenka:

Možná žijeme v simulaci!

PravdaNeexistuje.cz · Žijeme v simulaci?

Již nějakou dobu pracuje Meta (Facebook) na realizaci vlastního metaversu, virtuálního světa, kde se bude odehrávat vše a ještě víc, než co je zatím na Facebooku. Touto cestou se ubírají i další tisíce projektů. Jedním z nich je také projekt "hry" Earth2, kde si můžete již v této fázi projektu koupit za tokeny vlastní kus virtuálního pozemku třeba v Japonsku nebo na Sahaře.

Touto myšlenkou virtuálního světa - simulace reálného světa - se zabývá člověk již desetiletí.

Vyvstává zásadní otázka: "Nejsme již dávno v nějaké té simulaci?"

Žijeme tedy v simulaci? Uvedené argumenty pro mě byly docela přesvědčivé. A většinu nejlepších argumentů lze vysledovat až k člověkovi jménem Nick Bostrom, což je autor publikace "Are You Living in a Computer Simulation" (2003), který působí na Oxfordské univerzitě.

V roce 2016, na konferenci Code Conference, Elon Musk podpořil Bostromovo tvrzení, že "pokud předpokládáte nějaké zlepšení, pak se hry stanou k nerozeznání od reality".

"I kdyby rychlost pokroku klesla tisícinásobně oproti tomu, co je nyní, představme si, co by bylo 10 000 let v budoucnosti, což není nic na evolučním měřítku." (Elon Musk)

Možná jsme tedy všichni jen hyper-reálné postavy v nejnovější simulaci nějaké videohry?

Nezdá se to tak nepravděpodobné.

Zde jsou argumenty Nicka Bostroma proč žijeme v simulaci:

Náš výpočetní výkon rychle roste a lze jeho vývoj dost přesně díky Moorovu zákonu i předpovídat ("počet tranzistorů v hustém integrovaném obvodu (IC) se přibližně každé dva roky zdvojnásobí" zdroj Wiki).

Již dnes vytváříme částečné simulace reálných a fantastických světů. Máme videohry s postavami, které jsou uvnitř těchto her, které mají vlastní charakter (třeba hra "The Sims").

Představte si tedy den, kdy můžete dokonale simulovat svět s lidskými formami života, a to tak dobře, že můžete znovu vytvořit každou jednotlivou neurosynaptickou myšlenku, kterou by každá postava mohla mít v našem reálném světě, ale nyní jste v této vytvořené simulaci zahrnující i vnímání svobodné vůle a emocí.

Tady to máme.

Nyní jste v simulaci 1:1

Představa, že tedy máme dostatek výpočetního výkonu na to, abychom "simákům" uvnitř programu simulace dodali všechny lidské vlastnosti, které nyní máme, je docela reálná.

Je to tak?

Nejen naše lidské vlastnosti, ale i celý svět by se do takové simulace vešel. Lidstvu doposavad známý svět by byl uvnitř takovéto 1:1 simulace. Realita by odpovídala na milimetr simulaci. Nemusíte tam hned ale mít kompletně celý svět. To ani není nutné. To by i vyžadovalo nepředstavitelné množství výpočetního výkonu. Potřebujete jen dostatek takového nasimulovaného světa, který kolem sebe vidíte a který vnímáte smysly a i technikou.

"A co takhle začít v simulaci kopat do hloubky?"

No, je to tak trochu legrační představa, ale ... teď trochu vážně.

Do simulace můžete dát také malé "chyby" nebo spíše nedostatky stejně jako na holopalubě ve Star Trecku.

V momentě, kdy programátor simulace zaznamená, že chcete začít kopat, vztyčí se v emulátoru simulace červená vlajka a okamžitě se aktivuje program, který vytvoří a přidá prostor směrem, kterým byste kopali. Vy můžete kopat dál a dál a dál, kam až by vaše schopnosti a dovednosti v simulaci stačili.

Například je to jako svět v „Truman show“ nebo ve světě hry "Minecraft", kde můžete stavět věci, domy, hory a doly atd..

Máte tedy nějaké "programátory", kteří řídí tyto světy. Takže v pozadí máte celou posádku programátorů, která se stará o tento celý obývaný prostor - o tuto simulaci, jednoduše řečeno o vše, co se tam děje a i o ty, kteří v takové simulaci fungují a "žijí". Všechny ty ulice, domy, akce, postavy atd., máte představu, myslím.

"A co kdybych chtěl v simulaci vyletět na Měsíc nebo na Mars?"

Na Měsíci (prý) lidé již byli.

No, nejprve bychom se museli ujistit: „že "tam nahoře ten Měsíc“ (v té simulaci) je, že ano? Programátor opět přidá časoprostor navíc, v čase a zrovna směrem, kterým chcete letět směrem na Měsíc nebo dokonce na Mars.

Tento princip, by se dal použít i na další a další situace v takovéto simulaci.

Možná proto nemůžeme cestovat rychleji, než je rychlost světla, protože kdybychom mohli, byli bychom schopni se v krátké době dostat do další galaxie bez jakýchkoliv omezení.

Rychlost světla, gravitace a čas takovéto simulace by mohly být možná pevně daným limitem, který pomáhá "programátorům simulace" vytvořit potřebný prostor dostatečně rychle v návaznosti na jeho vědomou expanzi.

Takže programátoři by v případě letu na Měsíc jen využili tato limitní nastavení, aby měli danou simulace pevně pod kontrolou. To je nejrychlejší a nejefektivnější způsob jak to mohou simulaci ovládat a řídit. Nedokážou naprogramovat simulaci dostatečně rychle, a tak vytvoří takovéto limity. My je v přírodních vědách nazýváme "přírodními zákony".

Rychlost světla, gravitace nebo čas by mohly být v takovéto simulaci limity, takže se nemůžete dostat k další věci, pokroku, růstu, kvantové přítomnosti, cestování v čase dříve, než ji samotný programátor simulace umožní sám.

Komu připadá takovýto programátor simulace vlastně jako nějaký Bůh?

Hmmm.

To je další rovina simulace, do které se ale pouštět dnes nechci.

Pokračujme v našem uvažování dále.

Takže teď se tento svět simulace vyvíjí a roste v něm i výpočetní výkon a lidé si zde říkají:

„My chceme hrát videohry! Takže, my si teď tady uděláme nový svět – novou beta simulaci ve hře Sims!“

A danou hru neustále zlepšují a zdokonalují. Tak vznikají nové verze hry uvnitř této simulace. The Sims2, The Sims3, atd. atd. atd.

Nakonec pak ale vytvoří svět, za předpokladu dostatečného výpočetního výkonu, který sami ve své simulaci vynalezli, aby vytvořili celý svůj vesmír ve svém vlastním výpočetním zařízení. A pak, no..., pak si vytvoří svůj vlastní svět simulace ve své vlastní simulaci - svět 1:1.

A v této simulaci mohou opět zopakovat to samé: Simulaci v simulaci.

Svět simulace v dalším světě simulace, atd. Mohou to být stovky, tisíce, miliardy, nekonečno simulací v simulacích.

Takže tato teorie světa jako simulace - jakkoli bláznivě to zní - stále funguje, že?

Nyní prosím zavřete oči.

Tak.

Představte si absolutní tmu.

A zeptejte se sami sebe, která verze z těchto všech možných simulací, si myslíte, že je ta reálná právě pro vás, ve které se nacházíte teď a tady?

Berte prosím v potaz pouze statistickou pravděpodobnost.

Máme pouze tři roviny, kde se můžeme nacházet:

skutečná realita,
jakákoli simulace simulace,
poslední simulace, která ještě nebyla simulovaná do nové verze.

Ve které z těchto simulací se pravděpodobně teď nacházíte?

V první? Která je skutečná, nebo v jedné z bambilión dalších, které nejsou skutečné, které jsou jen kopie kopie, kopie......xté kopie nebo snad dokonce máte to štěstí, že jste v poslední kopii reality?

Pouze se nad tímto zamyslete.

No, je pravda, že ta myšlenka je velmi ošemetná. Že jo?

Toto je velmi temná hra, kterou si ale v mysli můžete dovolit.

Vlastní představu jste si udělali.

Pojďme se na možnosti podívat trochu z vědeckého úhlu pohledu.

Bayesovská statistika a simulace světa

Existuje něco, čemu se říká „Bayesovská statistika“, která pracuje s podmíněnými pravděpodobnostmi a dovoluje zpřesňovat pravděpodobnost výchozí hypotézy, jak se objevují další relevantní skutečnosti. Jinými slovy tato statistika dovoluje zavádět informace, které již máme k dispozici, i když jsme je nezměřili jako pravdivé.

Například: Režisér James Cameron měl sen natočit Avatara již před desítkami let, ale neměl na to technologie. Do takové statistiky započítáme i pravděpodobnost, že jednoho dne budeme mít sílu takový film vytvořit. A i takové informace a data se do Bayesovské statistiky započítávají.

Implementujeme-li tuto teorii Bayesovké statistiky na simulace, dojdeme k závěru, že existuje pouze jedna z bilionů realit, ve kterých jsme v tom skutečném vesmíru. Tedy je pravděpodobné, že právě teď žijeme v nějaké simulaci , než ve skutečné realitě s pravděpodobností 999 bilionů ku jedné.

Tato logika vede tedy k tomu, že je více pravděpodobné, že žijeme v nějaké ze simulací, než v reálném světě.

Co si o tom myslíte vy?

Se stejnou pravděpodobností můžeme ale dojít k úplně opačnému závěru.

Z jiné perspektivy vycházející z teorie J. Richard Gotta z Princetonské univerzity, který je hluboký myslitel, který rád počítá konec věcí a který se zabývá i teorií cestování v čase, došel s těmito bayesovskými statistikami k jinému úplně opačnému závěru ve své teorii „výpočtu soudného dne“.

A právě tento názor mě více přesvědčuje o tom, že nejsme v simulaci, ale v reálném světě:

Za prvé: Položil si první otázku: "Co mají tyto simulované vesmíry společného?" Odpověď je, že mají sílu se přesně simulovat 1:1.
Za druhé: Položil si druhou otázku: "Máme teď na to vše dostatečnou energii a kapacitu?" Ne, nemáme. To znamená, že tu simulaci nemůžeme vytvořit sami, jinými slovy, nemůžeme nás poslat do budoucnosti jako v nějaké simulaci. Proč? No, protože právě nemáme ještě onu dostatečně silnou výpočetní kapacitu. Nemůžeme tedy pokračovat v řetězci simulace v následující simulaci, jak jsem popisoval výše.

Závěr je tedy následující: No, my jsme buď ve skutečném světě nebo jsme v jedné ze simulací, v jedné z řetězce simulací, který se stále vyvíjí. Na příkladu výše uvedených her, filmů a seriálů se stále ještě pouze pokoušíme vytvořit simulaci v našem vlastním světě. Takže pravděpodobnost, že jsme v simulaci, je naopak bambilion ku jedné.

Vše se náhle obrátí: Zda-li jsme v simulaci nebo v realitě je náhle maximálně 50 na 50.

Je tu ještě jiný pohled.

Simulace světa jako laboratorní experiment

Teoretický fyzik a bývalý předseda katedry astronomie na Harvardu Abraham ‚Avi‘ Loeb navrhl svou vlastní simulační teorii:

"Náš vesmír byl záměrně vytvořen pokročilejší třídou životních forem. (Abraham Loeb)

Pro Scientific American: „Was Our Universe Created In A Laboratory?“ Loeb navrhl, že mimozemšťané mohli vytvořit náš tzv. „dětský vesmír“ pomocí „kvantového tunelování“ – čímž vysvětluje i to, proč má náš vesmír plochou geometrii a nulovou čistou energii.

V rozhovoru pro Dazed vysvětlil, že vědci jsou na cestě k vytvoření vlastního dětského vesmíru (také znám jako jejich vlastní mini simulace). „Blížíme se k produkci syntetického života v našich laboratořích,“ říká Loeb.

"Jakmile pochopíme, jak sjednotit kvantovou mechaniku a gravitaci, možná budeme vědět, jak vytvořit dětský vesmír v laboratoři." (Abraham Loeb)

Teď jsme blíže tomu, jestli jsme v nějaké té simulaci, či ne.

Jak byste ale poznali, že jste bytost s vlastní vůlí, která je součástí nějakého experimentu simulace?

Kdy by člověk poznal, že je součástí experimentu simulace?

Já k těmto teoriím přidávám ještě vlastní myšlenku: "Kdy by člověk poznal, že je součástí experimentu?" Pokud by "terárium" bylo dostatečně veliké, člověk by těžko mohl poznat, zda-li je v teráriu (v simulaci) nebo v reálném světě.

Pokud si představíme mraveniště v teráriu, které by bylo veliké 1Kmx1Kmx1Km, mravenci by vůbec nepoznali, že nejsou ve volném světě. A asi i jediný člověk by měl již problémy.

Příklad: Připomenu zde v této souvislosti konspirační teorii ploché Země, která hlavně stojí na jediném podstatném bodě: Pokud sami nedokážeme vnímat celistvost toho, kde se nacházíme (nedokážeme vnímat celou planetu jako celek, ale pouze místo, kde se nacházíme) nikdo z nás nemůže s jistotou říci, že je Země kulatá.

Teď zvětšeme prostor terária tak, aby v něm mohlo žít současné lidstvo bez toho, aby poznalo, zda-li je v teráriu nebo v reálném světě. Velikost takového terária by asi stačila v rozměru 1x světelný rok x 1 světelný rok x 1 světelný rok.

Vlastní smysly jednoduše nestačí.

Jenže ono to stačí jen "spočítat", aby se prokázalo, zda to tak je, nebo není. Naše vlastní smysly již jednoduše nestačí.

Hezky zpracované je přesně toto téma ve filmech jako Smrtihlav (1998), Trumen Show (1998), kultovní trilogie The Matrix (1999) nebo Free Guy (2021) a kupříkladu v remaku seriálu ze 70.tých let Westworld (2016).

V korelaci s první teorií, kdy programátor přidává časoprostor dle potřeby, když by někdo kopal, musíme uznat, že by bylo velmi obtížné rozeznat, zda-li se nacházíte v simulaci nebo v reálném světě.

Ještě je zde jedna možnost.

Simulace jako vedlejší aktivita reality

Ale co když je tato naše simulace jen nějakou vedlejší aktivitou reality? Možná mají tyto simulátory realit také vedlejší aktivitu, kde "programátoři simulací" rádi vzpomínají na dny, než mohli vůbec něco nasimulovat. A proto vytvářejí vedlejší plně nerozvinuté nebo upravené reality.

A přesně v této verzi simulace bychom mohli být i my.

Příklad: Byli bychom vůči skutečné realitě jako Donkey Kong nebo jako klasická hra Pong (Mimojiné, toto byla právě hra, na kterou E. Musk reagoval se svou terorií, proč žijeme v simulaci).

Takže bychom asi byli možná pro někoho jen zábavné historické cvičení.

V zásadě by i tato teorie mohla být možná.

Simulace jako verze 0.0, 0.1, 0.2, atd.

Musíme zohlednit i to, že se teprve k možnosti vytvořit simulaci blížíme, jak jsme psal výše.

Podívejme se v tomto ohledu na naše vlastní chování a dovednosti vytvářet fiktivní simulace se současnými schopnostmi a dovednostmi. Představme si vývoj her a vývoj filmů jako určitou verzi nějaké simulace. A teď se zeptejte sami sebe: "Kolik filmů bylo natočeno v době, než jsme vůbec věděli, jak takový hodně realistický film natočit?"

Porovnejte realitu a skutečnost filmů z 20tých let 20. století a filmy z počátku 21. století. Porovnáme-li nejnovější filmy se starými filmy, rozdíl je ohromný.

Vzpomeňte si na opravdu staré filmy jako "Nosferatu (1922)", "Faust (1926)" nebo "Metropolis (1927)" a porovnejte jejich realitu například s filmy jako "Avatar (2009)", "Harry Potter (2001)", "Pán prstenů (2001)" nebo "Dune (2021)".

Zajímavá korelace je i ve faktu, že počet těch černobílých pra-filmů je menší, než počet těch high-tech filmů se všemi těmi digitálními efekty.

U počítačových her to je to samé.

Můžeme i fantazírovat nad tím, že se za nějaký čas hranice mezi filmem nebo hrou a vlastní realitou světa setře natolik, že člověk těžko pozná, zda-li je ...

Úvahu nechám na vás.

Pokud my sami můžeme být nějakým měřítkem pobídek k vytváření našich vlastních simulací, které v tuto chvíli můžeme vytvářet ve formě filmů nebo her, pak mohou mít určitě nějakou historickou nebo kulturní vypovídající hodnotu.

Sami musíte ale uznat, že existují mnohem zajímavější věci a příběhy, které by stálo za to vzít a vytvořit z nich "reálnou simulaci", Takováto dokonalá filmová simulace by mohla vzniknout až po události v realitě/simulaci samotné.

Toto je dost podstatný bod.

Většina ze simulací by byly vesmíry simulovaných realit/simulací, které byly vytvořené až poté, co by mohly sami sebe simulovat. Nelze simulovat něco, co ještě neexistuje.

V naší realitě natočíme film, což je velmi chabý předstupeň toho, abychom jsme se plně simulovali do další reality: to je jen simulace 0,1:1.

Jestli tedy naše filmařské dovednosti za posledních 100 let něčemu nasvědčují, pak je to pravděpodobnost, že nejsme jen malý vedlejší projekt, statisticky vzato. Statisticky bychom podle tohoto tedy pravděpodobně nemuseli být jen nějaký vedlejší projekt.

Toto myšlení nás přivádí zpět k tomu, zda jsme pravděpodobně buď první naší verzí nás samotných, nebo že jsme nějakou další simulací vycházející z předcházející simulace.

Buď jsme to první nebo to druhé.

To je zatím pravděpodobnější než jakákoli jiná možnost.

Jak je simulace "vyrobena"?

Poslední otázkou je, jak je taková simulace "vytvořena nebo "vyrobena". Možná to je pro někoho absurdní otázka.

Zamysleme se ale nad následujícím:

Všechny teorie simulací světa počítají s nutností "výpočetní kapacity" pro vytvoření nějaké simulace. Je zde i reálná další možnost, jak vytvořit simulaci?

Zamysleme se nad třemi body:

Stačilo by například dostatečně "silné" vědomí na vytvoření nějakého simulovaného světa? Vzpomeňme si na film Solaris (2002) nebo Koule (1998), kde vědomí planety dokázalo "zhmotnit" naše představy vědomí.
Mohla by simulace být vytvořena ve snu? Sny mají obrovskou sílu. Hezky zpracované je toto téma ve filmu Kóma (2019) nebo ve filmu Počátek (2010), kdy se simulace reality odehrávají i ve snech snů.
Může simulace vzniknout dostatečně "silným" zrcadlem? Nastavil bych-li realitě takové silné zrcadlo, mohla by vzniknout za zrcadlem simulace toho, co se zrcadlí? Vzpomeňme si na pohádku Alenka v říši divů (2010) a co se dělo za zrcadlem.

Téma simulace světa ve filmech a seriálech

Nakonec přidávám ještě seznam seriálů a filmů s tématem simulace světa, které rozhodně osobně doporučuji shlédnout:

Filmy:

• Tron (1982)

• Videodrome (1983)

• Koule (1998)

• Total Recall (1990)

• The Lawnmower Man (1992)

• Ghost in the Machine (1993)

• Johnny Mnemonic (1995)

• Ghost in the Shell (1995)

• Virtuozita (1995)

• Dark City (1998)

• Třinácté patro (1999)

• eXistenZ (1999)

• Trilogie Matrix (1999)

• Solaris (2002)

• Hráč (2009)

• Náhradníci (2009)

• Počátek (2010)

• Alenka v říši divů (2010)

• Her (2013)

• Ready Player One (2018)

• Kóma (2019)

• Free Man (2021)

Seriály:

•Černé zrcadlo (2011) (zvláště pak díly: Entire History of You, Nosedive, Playtest)

• Westworld (2016)

• Altered Carbon (2018)

• The Feed (2019)

• Upload (2020)

A co vy co byste ještě přidali k této myšlence?

Žijeme v simulaci?