Alexander Dugin: Ruský fašistický post-liberalismus v rudém


Neoliberální impérium Západu se otřásá v základech. Kudy se vydá svět? Totalitární nebo neoliberální cestou? Západ prosazuje politiku totální konfrontace po celém světě již po staletí. Nicméně časy se mění. Z ekonomických kolonií Západu, jako kdysy byla Čína, se postupně staly samostatné konkucenceschopné silné státy.


A kde je vlastně dnes Západ? Vojenská svrchovanost Západu je zpochybňováno Rusy právěve válce na Ukrajině. Ekonomická a ideologická hegemonie je celosvětově těžce narušována vzestupem Číny. Přesto má liberální ideologie stále své oddané jak v Rusku, tak v Číně. Jako kdyby se nyní Západ probral z hezkého bohatého snu a procital do dne plného tvrdé reality. 

Někde na pomezí se nachází i ideologicky Rusko. Nyní si plně uvědomujeme, že k západu nepatří. Kam ale Rusko směřuje a na jaké ideologii tedy Rusko vše staví? 

Otcem moderní imperialistické "liberární" ideologie Ruska Alexander Dugin


Pokud jste nic o Duginovi ještě neslyšeli, je na čase se s jeho šílenou vizí mocného Ruska seznámit. V dnešním chápání toho, co se na hranicích Evropy (Západu) děje, je nezbytností o něm vědět.  Kdysi před více jak 100 lety nikdo  Marxe a Engelse neznal. Všichni ale víme, kam svět dovedly.

Podle Alexandra Dugina: Rusko vyvinilo „zvláštní škálu liberalismu, konstruovanou podle stupně sociální nebezpečnosti (skutečné toxicity)"Dugin označuje „všechny liberály jako nebezpečné". Podle něj "nejsou v politice (v Rusku) ideologicky zastoupeni." Naopak elitě – kromě bezpečnostních složek – podle Dugina "dominují většinou bývalí liberálové, latentní a nevědomí liberálové. Vysoká koncentrace liberálů je v hlavních městech, v zábavním průmyslu, ve vzdělávání a mezi určitým segmentem mládeže. Naprostá většina internetových robotů je naprogramována jako liberální."

Jenže ruský liberalismu nemá s liberalismem jako takovým co dělat.

Ve své ústřední knize Alexandera Dugina Čtvrtá politická teorie tvrdí, že je potřebné vytvořit novou politickou teorii či ideologii, stavící se proti třem dřívějším ideologiím – liberalismu, komunismu a fašismu/nacismu.

Dugin neschvaluje liberalismus a Západ, zejména právě hegemonii západního USA. Dugin tvrdí: „Jsme na straně Stalina a Sovětského svazu“. Sám sebe popisuje jako konzervativce: „My, konzervativci, chceme silný, pevný stát, chceme řád a zdravou rodinu, pozitivní hodnoty, posilování významu náboženství a církve ve společnosti“. Dodává: "Chceme vlastenecký rozhlas, televizi, vlastenecké experty, vlastenecké kluby. Chceme média, která vyjadřují národní zájmy."


Myšlení Dugina, hlavního výrobce fašismu à-la-russe, dalo popsat jako ruský ideologický boršč s krajně pravicovými ideologiemi podepřenými odlišnými politickými a filozofickými tradicemi esoterického nacismu, tradicionalismu / perenialismu, německé konzervativní revoluce a evropské nová pravice. 

Dugin jasně proti sobě staví Západní síly liberální a kapitalistické civilizace vs. ideálnímu ruskému impériu, ve kterém hodnoty demokracie, lidských práv a individualismu nepovažuje za univerzální, ale za pro-západní a tudíž Ruské ideologii cizí.


Dugin adaptuje myšlenku Martina Heideggera o Dasein (Existence) a transformuje ji do geofilosofického konceptu (Základy geopologie, 1997). 

Kniha Základy geopolitiky vyšla v několika vydáních a používá se v univerzitních kurzech geopolitiky, údajně včetně Akademie generálního štábu ruské armády. 

V roce 1997 jeho článek „Fašismus – bez hranic a rudý“ popsal ruský „národní kapitalismus“ jako prevenci rozvoje „pravého, skutečného, ​​radikálně revolučního a konzistentního fašistického fašismu“ v Rusku.

A co přesně tato ideologie hlásá?

V Základech geopolitiky Dugin rozlišuje mezi „atlantickými“ a „euroasijskými“ společnostmi, což znamená, jak to popisuje Benjamin R. Teitelbaum, „mezi společnostmi, jejichž pobřežní geografická poloha z nich učinila kosmopolitní a vnitrozemské společnosti orientované na zachování a soudržnost“. Dugin požaduje, aby „atlantické společnosti“, reprezentované především Spojenými státy, ztratily svůj širší geopolitický vliv v Eurasii, a aby Rusko znovu vybudovalo svůj vliv prostřednictvím anexí a aliancí.

Kniha prohlašuje, že „bitva o světovládu Rusů“ neskončila a Rusko zůstává „místem nové protiburžoazní, protiamerické revoluce“. Euroasijské impérium bude vybudováno „na základním principu společného nepřítele: odmítnutí atlanticismu, strategické kontroly USA a odmítnutí dovolit, aby nás ovládly liberální hodnoty.“ 

Zajímavé je, že se zdá, že nevylučuje možnost, že by se Rusko připojilo a/nebo dokonce podpořilo EU a NATO instrumentálně pragmatickým způsobem další západní subverze proti geopolitickému „amerikanismu“.

Vojenské operace hrají relativně malou roli vedle operací vojenského zpravodajství, které nazývá „speciální operace“ (povědomé?). Učebnice obhajuje sofistikovaný program subverze, destabilizace a dezinformací vedený ruskými speciálními službami. Operace by měly být podporovány tvrdým, tvrdohlavým využíváním ruského plynu, ropy a přírodních zdrojů k šikanování a nátlaku na ostatní země.

Kniha uvádí, že „maximálním úkolem [budoucnosti] je finlandizace celé Evropy“.  Co znamená v ruském pojetí tento euroasijský "projekt"?

V Evropě:
  • Německu by měla být nabídnuta de facto politická nadvláda nad většinou protestantských a katolických států ve střední a východní Evropě. Kaliningradská oblast by mohla být vrácena Německu. Kniha používá termín „osa Moskva–Berlín“.
  • Francie by měla být povzbuzena, aby vytvořila blok s Německem, protože obě mají „pevnou antiatlantickou tradici“.
  • Spojené království, popisované pouze jako „exteritoriální plovoucí základna USA“, by mělo být odříznuto od Evropy.
  • Finsko by mělo být pohlceno Ruskem. Jižní Finsko bude spojeno s Republikou Karelia a severní Finsko bude „darováno Murmanské oblasti“.
  • Estonsko by mělo být přiděleno do německé sféry vlivu.
  • Lotyšsku a Litvě by měl být udělen „zvláštní status“ v euroasijsko-ruské sféře, ačkoli později píše, že by se měly spíše integrovat do Ruska než získat národní nezávislost.
  • Bělorusko a Moldavsko se mají stát součástí Ruska, nikoli nezávislé.
  • Polsku by měl být udělen „zvláštní status“ v euroasijské sféře.
  • Rumunsko, Severní Makedonie, Srbsko, „srbská Bosna“ a Řecko – „ortodoxní křesťanský kolektivistický Východ“ – se spojí s „Moskva – třetí Řím“ a odmítnou „racionálně-individualistický Západ“.
  • Ukrajina by měla být anektována Ruskem, protože „Ukrajina jako stát nemá žádný geopolitický význam, žádný zvláštní kulturní import nebo univerzální význam, žádnou geografickou jedinečnost, žádnou etnickou exkluzivitu, její určité územní ambice představují obrovské nebezpečí pro celou Eurasii a bez vyřešení Ukrajinský problém, je obecně nesmyslné mluvit o kontinentální politice“. Ukrajině by nemělo být dovoleno zůstat nezávislou, pokud to není cordon sanitaire, což by bylo podle západních politických standardů nepřípustné.

Na Středním východě a ve střední Asii:
  • Kniha zdůrazňuje „kontinentální rusko-islámské spojenectví“, které leží „u základů antiatlantické strategie“. Aliance je založena na „tradičním charakteru ruské a islámské civilizace“.
  • Írán je klíčový spojenec. Kniha používá termín „osa Moskva–Teherán“.
  • Arménie má zvláštní roli: Bude sloužit jako „strategická základna“ a je nutné vytvořit „[subsidiární] osu Moskva-Jerevan-Teherán“. Arméni „jsou árijský národ... [jako] Íránci a Kurdové“.
  • Ázerbájdžán by mohl být „rozštěpen“ nebo dán Íránu.
  • Gruzie by měla být rozřezána. Abcházie a „Spojená Osetie“ (která zahrnuje gruzínskou Jižní Osetii a Republiku Severní Osetie) budou začleněny do Ruska. Nezávislá gruzínská politika je nepřijatelná.
  • Rusko potřebuje vytvořit „geopolitické šoky“ v Turecku. Těch lze dosáhnout zaměstnáváním Kurdů, Arménů a dalších menšin (např. Řeků) k útokům na vládnoucí režimy.
  • Kniha považuje Kavkaz za ruské území, včetně „východního a severního pobřeží Kaspického moře (území Kazachstánu a Turkmenistánu)“ a Střední Asie (zmiňuje Kazachstán, Uzbekistán, Kyrgyzstán a Tádžikistán).

Ve východní a jihovýchodní Asii:
  • Dugin si představuje pád Číny. Čína, která jako ideologický nepřítel samostatné Ruské federace představuje krajní geopolitické nebezpečí, „musí být v maximální možné míře rozebrána“. Dugin navrhuje, aby Rusko začalo tím, že vezme Tibet – Sin-ťiang – Vnitřní Mongolsko Mandžusko jako bezpečnostní pás.[1] Rusko by mělo Číně nabídnout pomoc „jižním směrem – Indočína (kromě Vietnamu), Filipíny, Indonésie, Austrálie“ jako geopolitická kompenzace.
  • Rusko by mělo manipulovat japonskou politikou tím, že nabídne Japonsku Kurilské ostrovy a vyvolá antiamerikanismus, aby „bylo přítelem Japonska“.
  • Mongolsko by mělo být začleněno do Eurasie-Ruska.
  • Kniha zdůrazňuje, že Rusko musí všude šířit geopolitický antiamerikanismus: „hlavním ‚obětním beránkem‘ budou právě USA.“

Ve Spojených státech a Kanadě:
  • Rusko by mělo využít svých speciálních služeb v hranicích Spojených států k podpoře nestability a separatismu, například k provokaci „afroamerických rasistů“. Rusko by mělo „zavést geopolitický nepořádek do vnitřní americké činnosti, povzbuzovat všechny druhy separatismu a etnických, sociálních a rasových konfliktů, aktivně podporovat všechna disidentská hnutí – extremistické, rasistické a sektářské skupiny, čímž by destabilizovalo vnitřní politické procesy v USA. smysl současně podporovat izolacionistické tendence v americké politice.“
  • Euroasijský projekt by mohl být rozšířen do Jižní a Střední Ameriky.
Doginovo dílo je bezesporu jednou z nejkurióznějších, nejpůsobivějších a nejděsivějších knih, které vyšly z Ruska během celé postsovětské éry.


Podle Antona Shekhovtsova obsahuje obálka knihy vyobrazení Hvězdy Chaosu, symbol, který představuje magii chaosu v moderních okultních hnutích, a použití tohoto symbolu je v souladu s Duginovým obecným zájmem o okultismus a okultní symboliku. 

O sobnosti a ideologii Alexandera Dugina si každý udělejte obrázek sám.


Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Ti za Tvůj názor k tomuto článku v komentáři!